Tento článek je určen pro kritiky i příznivce permakultury/ ekosoběstačnosti. Kritici se dočkají argumentů ze strany zastánců a mohou na uvedená tvrzení reagovat. A příznivcům článek může pomoct trefněji odpovídat při setkání s podobnou kritikou permakultury.
David Marenčák:
„Až mi zase bude někdo předhazovat permakulturu jako řešení problémů pozdního kapitalismu, odkážu ho na tenhle článek, na symptomaticky nazvaném webu. Komerčně prodávaný pocit exkluzivity a sociální distinkce, který všechny tyto projekty živí, je umožněn právě a jen díky převládajícímu průmyslovému zemědělství a skutečnosti, že většina lidí hákuje jinde, ve městech, třebas i v tom korporátu, jehož zaměstnanci budou brzy jedni z posledních, kdo bude mít na nákup podobné exkluzivity peníze.“
Děkujeme za snahu poskytnout nám kritický pohled jako námět k další sebereflexi.
S radostí Vás však můžeme informovat, že permakultura a soběstačnost (přesněji zvyšování její míry) naštěstí rozhodně nejsou jen pro bohaté, jelikož je mohou a provozují rovněž finančně chudší lidé (i sami pro sebe), přičemž potřebné základní informace jsou dostupné mj. zdarma na internetu či skrze „dobrovolničení“, resp. prostřednictvím bezplatného vzdělávacího sdílení životního stylu třeba ekofarmářů při spolupobývání, což zahrnuje mj. i společná jídla. Takže rozhodující není množství peněz v peněžence/ na účtě, ale priority/ hodnoty konkrétního člověka.
Pominu-li, že ve sdíleném článku není použito slovo kapitalismus, tak jedna věc je Vaše tvrzení obsahující slovní spojení „permakulturu jako řešení problémů pozdního kapitalismu“ (ve smyslu, že tomu tak není) a druhá zásadně odlišná věc je považovat permakulturu jako součást komplexnějšího a dosud tvořeného řešení „problémů pozdního kapitalismu“, resp. že může přispívat k řešení obzvláště v oblastech, na které se zaměřuje primárně, ale žádná dosavadní sebepropracovanější metoda není univerzální (přestože třeba permakultura svůj rozsah stále rozvíjí), pročež je zapotřebí, aby z nich lidské společnosti na různých úrovních uměly vybírat ty všeobecněji šetrnější k našemu životnímu prostředí a dynamicky je kombinovali v závislosti na aktuálních podmínkách.
Co se týče zprostředkovatelského webu, tak platí, že chce-li člověk šířit své poznatky mimo svůj sociální okruh, tak je logicky vhodné užívat i ta média, která mají poněkud odlišnou skupinu čtenářů (a skrze autory a popisované se informace mohou dostat i zpět do původního okruhu jako v tomto případě).
Případný „pocit exkluzivity a sociální distinkce“ je druhořadý vzhledem k dobrému pocitu z toho, když člověk upraví své návyky tak, aby maximálně eliminoval případný negativní vliv svého životního stylu na životní prostředí této úžasné planety. Např. lidé recyklující odpad to nedělají proto, že by si tím připadali nějak úžasně výjimeční, ale proto, že to považují za správnou věc vzhledem k fungování tohoto světa.
Předpokládám, že Vaše názory, kde sociální distinkci považujete za předpoklad fungování permakulturních projektů, vychází především z Vašich nepřímých zkušeností v rámci České republiky. Existuji však i jiné státy jako třeba sousední Rakousko, které na rozdíl od ČR nebylo poznamenáno zakládáním JZD vedoucím k zpřetrhání zemědělsko-hospodářských tradic/ kontinuity, takže tam dnes je vyšší diverzita permakulturních projektů a pro Vás možná překvapivě i mírně vyšší zájem o ně (což jsme při návštěvě Rakouska osobně a s potěšením zakusili), přestože při hypotetické platnosti Vašeho tvrzení by měl být naopak nižší. K tomu dodávám, že poptávka, nejen ve finanční ekonomice, je spoluurčována hodnotami jedinců a hodnoty v ČR byly očividně výrazně poškozeny mj. utopickým komunismem.
Jinak se mohu souhlasně připojit alespoň k Vašemu implicitnímu tvrzení, že se Vám nezamlouvá růst propasti mezi chudými a bohatými. Za sebe dodávám, že jde o aktuální problém související s rozvojem informačních technologií směrem k jakémusi neofeudalismu a podle mého to vyžaduje vymýšlení nových řešení, o kterých zde můžeme zatím spíše jen spekulovat, dokud se prakticky neukáže, která kombinace kterých aktualizovaných řešení by mohla zvrátit růst propasti mezi chudými a bohatými, přičemž dnes nelze vyloužit, že to nebude obsahovat myšlenky vycházející z permakultury či soběstačnosti.
Naopak se mi to zdá pravděpodobné vzhledem k tomu, že je výrazně vyšší porodnost mezi ekoalternativci vůči konzumentům v městech (s domácími mazlíčky místo dětí) a že znalosti z oblasti permakultury a soběstačnosti hypoteticky umožňují vytváření takové „paralélní společnosti“, která by při svém masivnějším rozvoji mohla znatelně snížit váhu naskrblených peněz, protože je relativní. I taková by mohla být budoucnost, kdyby postupné zavádění a vymáhání různých daní cílených na extrémně bohaté nebylo dostačující.
